MANIFEST TNT

MANIFEST TNT

My, generace TNT, prohlašujeme :

Jelikož jsme si dobře vědomi své zodpovědnosti za vývoj celého světa, nemůžeme nečinně přihlížet, jak naše společnost neodvratně spěje k zániku. Krizi kultury a společnosti umocňuje zvůle vládní moci, prodejnost soudů. Existence se rozplývá bez užitku v banalitě, kterou s odporem odvrhujeme. Současná kultura nemá na to, aby pozdvihla společnost z kulturního bahna a morálního rozkladu. Lidé myslí, že svět je dobrý, neboť jsou k tomu vedeni měšťáckou propagandou, která se neštítí na stránkách demagogických plátků lživě ukazovat pravdu. Manipulovatelnost lidského myšlení dosáhla takového rozměru, že se lidé dokonce štítí smrti, přestože je jí všude plno. Autoři podléhají klišé a programovému optimismu absolutně neslučitelnými s životem. Píší moralistní bajky a přitom záhuba číhá na každém kroku. Tito cyničtí, zhýralí jinoši se snaží stylizovat do role anarchisticky orientované měšťácké umělecké inteligence, která v rovině ideové promítá svůj opoziční postoj k stávajícím poměrům do negace všech tradičních vazeb, norem a zvyků.

Takto znechuceni úpadkovou společností a dobovou morálkou, stavíme proti současné křivé povrchnosti, falešnosti, přetvářce a zejména proti pozitivismu pravdivé zobrazení neexistujícího jsoucna, historickou abstraktnost, disharmonii, zjitřenou fantazii a pohrdání vším a všemi, zejména pak sami sebou.

Náš směr se vyvíjel od hlásání zmaru jakožto jediné umělecké kategorie ke kritice aktivismu, civilismu, dadaismu, expresionismu, existencialismu, futurismu, humanismu, pacifismu, impresionismu,klasicismu, osvícenství, preromantismu, romantismu, kubismu, pozitivismu, poetismu, optimismu, primitivismu, purismu, realismu, ruralismu, surrealismu, vitalismu a pouťového prodeje až k přímému požadavku akce, ustavování tajných spolků, organizování propagandistických teroristických akcí, kterými dochází k výrazu silný individualismus a destruktivní tendence tvořící ideový základ a východisko našeho směru.

Sentimentální obraz světa, zachycený očima dítěte, prostoupený naivitou a okouzlením ze života, který společnosti předložili úzkoprsí dekadenti a naturalisté, je nám zcela cizí.

V našem pojetí života převládá smrt, pesimismus, zoufalství, desgustace, vyžilost, nuda, prázdnota, beznaděj, desiluze, nihilismus a morbidita, není řádu, naděje ani jistoty, krom nevyhnutelného zániku, život nemá nadosobní rozměr, zaklet v individuu propadá zmaru smrti. Poznamenala nás přesycenost a únava a kultury, egoistický individualismus. Naše literatura se vyznačuje extrémním noetickým subjektivismem. Východisko nacházíme jedině v důkladně analyzovaném horečném vědomí a v halucinované nervózní fantazii, zatímco objektivní realita je považována za nicotnou a klamnou.

Libujeme si tudíž v estetickém ilusionismu, artismu, mysticismu, satanismu, útočném dynamismu, reakčním kultu síly, činu a akce. Velebíme válku - jedinou hygienu světa - militarismus, patriotismus, šovinismus, destruktivní gesto anarchistů, krásné myšlenky, které zabíjejí a opovržení k ženě. Chceme demolovat galerie, knihovny, hřbitovy a veřejné záchodky, potírat moralismus, feminismus, revizionismus, atomismus, taoismus, maoismus a všechny autoritářské oportunistické zbabělosti.

V kontrastu s nervozitou a přecitlivělostí zachycují naše díla často útlum vůle, stavy tupé letargie a vyznívají v pasivitu, melancholii, flegmatismus a únavu z myšlení. Vyjadřují tak hluboké deprese probanda (organismu, který končí).

Jako červená nit se v naší tvorbě vine vztah k rodné Sobotce.

V tvorbě vyzíváme k čestné zradě, zbabělosti, nesmiřitelnosti a opuštění všech pořádků. Dále stále hlasitěji vyzýváme k oběti (vybraného jedince). Pilířem naší tvorby je pocit rezignace, citová zmatky mládí, citové zmatky stáří. Povedeme boj za větší otrlost, budeme si všímat věcí nepěkných až nechutných, rozpadem, rozkladem, hnilobou a tlením. Tradiční formy básně je nezbytné rozbít netradičními psychologickými přístupy pramenícími z paranoidní schizofrenie. Odmítáme vše, co je komukoli vlastní, naplňujeme svou tvorbu strohostí, křečovitostí, strnulostí, agónií.

Své výtvory stylizujeme komplikovanými slovesnými konstrukcemi a určujeme programově úzkému okruhu zasvěcených čtenářů. Odmítáme interpunkci a diakritická znaménka jakožto přežitek vyhraněného funkcionalismu.

Naše poezie se tak zbavuje strnulých schémat a zkostnatělých zásad, které zavedli současnou ale i minulou poezii do slepé uličky.

Hojně užíváme asociativní, komutativní a distributivní automatický text. Uplatňujeme metodu demontáže koláže a princip kontrastu na bázi komplexního studia společnosti za účelem zachycení této problematiky v celé její šíři.

Rým nám není cílem ani prostředkem, lébrž holou nutností. Rým přitom neumísťujeme na konec verše ale na začátek každé strofy.

Poezie je přímým výrazem našich citových reakcí na intuitivní prožitek subjektivní skutečnosti. Osou tvorby řady talentovaných mladých autorů v řadě u dveří je přírodní lyrika (vykreslení bažin, černých tůní, sirných potůčků, temných tůjí, slují, holých skal, měsíční krajiny, propastí, pouští, spálenišť apod.).

Životní tragédie překonáváme hravě pesimismem a omezením životního rytmu na pravidelné peristaltické vlny zvracejícího žaludku. Nejuctivěji hanobíme pomníky těch, kteří zemřeli na otravu alkoholem.

Jsme proti suché a rozumářské poezii (Neruda, Machar, Nezval, Hora, Seifert). Naším cílem je vyvolat u oběti (čtenáře) náladu (pochmurnou), zniternit poezii (nitro = útroby). Situujeme se do kůže slizkého bastarda a bereme tím tíhu zodpovědnosti za jeho osud na svá znavená pokřivená bedra.

Naše postoje se odráží v citátu nestora našeho směru: „Nepopisuji věci a události tak jak je vidím, ale jak se mi jeví, když si šlehnu .....“

John O'Hudec

SEN

Byl příjemný letní slunečný den a já se procházel po pěšině mezi jabloněmi v krásném sadu na úpatí vysoko čnícího vrchu. Byl jsem již unaven a tak jsem si sedl pod jabloň. Pozoroval jsem tu krásu okolo sebe. Široko daleko se rozprostírající travnaté plochy se záplavou různobarevných květů, nad nimiž poletovali motýli, všelijaký hmyz. Pomalu jsem upadl do malátného stavu a víčka se mi začala přivírat.

A najednou bác! V tu chvíli jsem seděl na břehu moře a vlny omývaly mé plesnivé nohy s chodidly červenými jak raci. Naslouchal jsem hukotu neustále se blížících vln a křiku mořských racků. Pozoroval jsem tu krásu okolo sebe. Široko daleko se rozprostírající vodní plochy se záplavou zpěněné tříště vln líně se plazících po hladině. Pomalu jsem upadl do malátného stavu a víčka se mi začala přivírat.

A najednou bác! V tu chvíli mi veliké jablko spadlo přímo na hlavu a rozpůlilo ji ve dví. Vzal jsem kanagon a slepil jsem ji. Jakž takž držela. To jablko jsem snědl a celkem mi chutnalo. Až ve šťopce byl uveleben červík s vousy za uchem. Vytáhl jsem z kapsy žiletku a oholil jsem ho. Červík poděkoval, zaplatil, pozdravil a zalezl zpátky do šťopky. Tu šťopku jsem snědl a celkem mi chutnala. Toho červíka jsem samozřejmě také snědl a celkem mi chutnal.

A najednou bác! Zase jsem seděl na mořském břehu a vlny omývaly mé plesnivé nohy s chodidly modrými jak chrpy. Najednou jsem viděl, jak si to ke mně šine mořský vlk. Měl námořnickou čepici a na ní seděl kohout, který snášel vajíčka. Jedno za druhým. A mořský vlk je jedl. I se skořápkou. Mořský vlk kolem mne přešel, aniž by si mne všiml. Kohout stále snášel vajíčka. Jedno za druhým. A mořský vlk je jedl. I se skořápkou. Potom mi zmizeli z dohledu.

Moře bouřilo, vypadalo to, že brzy nastane příliv. Seděl jsem tak hodinu a nic zvláštního se nedělo. Ale teď přicházel žralok ve fraku. Hezky mě pozdravil a zeptal se, kolik je hodin. Řekl jsem, že nevím, že už tady sedím dlouho a on na to, že už to teda asi nestihne. Tak si ke mně přisedl a dali jsme si pivo. Žralok vytáhl brčko a už to cedil. Po pěti pivech jsme začli zpívat, až se to rozléhalo. A jak nastal příliv, tak nás zaslechly i ryby, které tu jindy nebývají. Vylezly z vody a zeptaly se, jestli si mohou přisednout. Řekli jsme jim, že klidně a vytáhli jsme z písku další basu. Ryby si zavdávaly tak rychle, že nás za chvíli dohnaly.

A najednou bác! A zase jsem seděl pod jabloní. Chvíli mě to bavilo, ale pak mě to čím dál víc táhlo k mým rybám a čekal jsem, kdy sebou zase bácnu. Mezitím jsem vylezl na jabloň a začal se živit modrými rajčaty, která tam rostla. Pak mi ale přestala chutnat, a tak jsem vylezl až na vrcholek, odkud byl překrásný rozhled. Do okolí. Asi sto metrů ode mně jsem uviděl veverku, jak skáče ve vzduchoprázdnu a mává při tom ohonem Vlaštovky se jí zdaleka vyhýbaly, protože hustý kožíšek veverky jiskřil elektřinou. Veverka doskákala ke mně a zeptala se, kolik je hodin. Řekl jsem, že nevím, že už tady sedím dlouho a ona na to, že už to tedy nestihne. Pak si ke mně přisedla a dali jsme si pivo. Veverka vytáhla brčko a už to cedila. Ale neměla výdrž. V depresi se zhroutila ze stromu a dala si šlofíka. Už se neprobudila.

A najednou bác! Zase jsem seděl na mořském břehu a vlny omývaly moje plesnivé nohy s chodidly bílými jak vápno. Ryby se mě ptaly, kde jsem byl tak dlouho, a já jsem jim vyprávěl o tom, jak jsme pili s veverkou s hustým kožíškem nabitým elektřinou. Po chvíli se s námi žralok rozloučil a odešel domů. Doma se v depresi zhroutil na kanape a dal si šlofíka. Už se neprobudil. Ryby se zatím pěkně odvázaly a začaly tancovat. Mořský břeh byl plný lesklých těl svíjejících se v rytmu božské hudby linoucí se z vesmírného prostoru. Pomalu jsem upadal do beztížného stavu a věděl jsem, že už žádné bác nebude. Již jsem se také svíjel v rytmu božské hudby linoucí se z vesmírného prostoru. Časem jsem byl stále více unaven a tak jsem spokojeně ulehl na mořském břehu omývaném vlnami pohupujícími se také v rytmu božské hudby linoucí se z vesmírného prostoru. Božská harmonie mě provázela všude okolo a já si dal šlofíka. Už jsem. se neprobudil.

Arthur Conan Kora

UPOZORŇUJEME CESTUJÍCÍ, ŽE TATO SOUPRAVA KONČÍ VE STANICI KAČEROV

Ukončete nástup, dveře se zavírají

Příští stanice Vltavská

Vltavská